Počátek všeho… Na počátku této společné cesty byla jen vybledlá dětská vzpomínka. Mohlo to být někdy okolo roku 1982. Tehdy mi byly asi 3 roky. S mojí mámou jsme šly do místního obchodu na nákup. Máma šla nakoupit a já na ni čekala venku. Najednou se to stalo. Přišli tam dva zvláštní pánové a jeden vedl vlka. Zvláštní proto, že měli úplně stejné oblečení a vůbec se neusmívali. Ten s vlkem si stoupl opodál, vlk se mu usadil vedle nohy a čekali na toho druhého divného pána.
Kdy to začalo
Pak na mě volala máma, pro změnu ještě přísnějším hlasem, než měl onen pán. Samozřejmě jsem měla zakázáno přibližovat se k cizím psům, ne tak vlkům. Tohle plemeno bylo tehdy ještě v plenkách, a bylo jen málo psů, a snad jen u vojáků. Pak už jen vím, že jsem toužila po tom, mít svého vlastního vlka. Zákazy ze strany rodičů ohledně cizích psů také moc nefungovaly. Každý mi říkal „psí máma“ a mě se to líbilo.
"Vlci si mě našli"
Tehdy jsme s přítelem Alešem a kluky bydleli ve městě v bytě, a měli jsme malou fenečku srnčího pinče, která u nás skončila tak nějak omylem. Kamarádka chtěla Niki na čas pohlídat, nakonec u nás byla nějakých šest let, než umřela. Stále jsem toužila po velkém psovi. Jenže do bytu? Taky jsem toužila po vlastním domě se zahradou. Aleš dům nechtěl, nelákalo ho bydlet na vesnici.

Mám své vlčí štěstí
Od první chvíle to byla láska. Nejhorší bylo od ní odjet. Pořád jsem byla přilepena na facebooku a prohlížela fotky a videa od Míše, a nemohla jsem se dočkat dne D, kdy si ji konečně povezu domů.
Den D byl 27. prosince 2017. A teprve tehdy se to stalo. Cestou domů, když jsem v měla na klíně tuhle malou pipinku a tetelila se

blahem, odněkud vypadla ta skrytá vzpomínka a udeřila mě přímo do čela. Panečku, vždyť se mi splnil můj dětský, dávno zapomenutý sen, a vezu si domů svou vlastní vlčici. Ten pocit štěstí, který jsem tehdy měla se nedá slovy popsat…
