Počátek

Na počátku byla jen vybledlá dětská vzpomínka. Mohlo to být někdy okolo roku 1982. Tehdy mi byly asi 3 roky. S mojí mámou jsme šly do místního obchodu na nákup. Máma šla nakoupit a já na ni čekala venku. Najednou se to stalo. Přišli tam dva zvláštní pánové a jeden vedl vlka. Zvláštní proto, že měli úplně stejné oblečení a vůbec se neusmívali. Ten s vlkem si stoupl opodál, vlk se mu usadil vedle nohy a čekali na toho druhého divného pána.

Kdy to začalo

Dnes už vím, že to byli vojáci v maskáčích, jehličky se jim říkalo. A vlk nebyl vlk, nýbrž jeden z prvních Československých vlčáků. Tohle setkání ve mě zanechalo hlubokou stopu. Od mala jsem se psů nebála, proč bych se měla bát vlka. Vzpomínám si, že jsem se bála spíše toho pána, než sedícího vlka, navzdory tomu, že byl beztak vyšší než já. Jako správný, malý drzoun jsem se pána zeptala, jestli si na vlka můžu sáhnout. Pán přísně řekl, že ne. Tak mi nezbylo nic jiného, než tam stát a fascinovaně hledět do těch jantarových očí.

Pak na mě volala máma, pro změnu ještě přísnějším hlasem, než měl onen pán. Samozřejmě jsem měla zakázáno přibližovat se k cizím psům, ne tak vlkům. Tohle plemeno bylo tehdy ještě v plenkách, a bylo jen málo psů, a snad jen u vojáků. Pak už jen vím, že jsem toužila po tom, mít svého vlastního vlka. Zákazy ze strany rodičů ohledně cizích psů také moc nefungovaly. Každý mi říkal „psí máma“ a mě se to líbilo.

"Vlci si mě našli"

Tehdy jsme s přítelem Alešem a kluky bydleli ve městě v bytě, a měli jsme malou fenečku srnčího pinče, která u nás skončila tak nějak omylem. Kamarádka chtěla Niki na čas pohlídat, nakonec u nás byla nějakých šest let, než umřela. Stále jsem toužila po velkém psovi. Jenže do bytu? Taky jsem toužila po vlastním domě se zahradou. Aleš dům nechtěl, nelákalo ho bydlet na vesnici.

V létě mě kamarádka vytáhla posedět do jedné pizzerie. Přisedli si dva divní týpci, a začali se s námi bavit. Ten jeden vytáhl mobil a začal mi ukazovat fotky svého psa.

Málem jsem omdlela, ten pes vypadal jako vlk. Ve víru každodenních starostí, kdy dětské sny byly dávno zapomenuty se ke mě vůbec nedoneslo, že existuje plemeno Československý vlčák. S oním divným týpkem jsme se začali dále vídat, seznámila jsem ho s Alešem a asi nebyla úplně náhoda,

že nám Anguse dával na hlídání. Přišel říjen, a s ním i těžká stopka co se plnění snů týkalo. V práci jsem měla dosti těžký úraz. V celém tom neštěstí, jsem měla i kus štěstí, přežila jsem. Díky tomu všemu jsem si uvědomila spoustu věcí, a především to, že když něco chci, mám si zatím jít, a nečekat na „někdy“, nebo nějaké „až“…

Člověk dopředu neví, co se stane a jak dlouho bude žít. Začala jsem doma opět mluvit o vlastním domě se zahradou. Aleš na to tentokrát kývnul. Přiznávám, trošku mi nahrály okolnosti, s našimi sousedy to opravdu nebylo hezké bydlení.

Mám své vlčí štěstí

Pak jsem přišla s tím, že bych chtěla vlastní „čévéčko“. Jakoby úplnou náhodou mi volal „divný týpek“, že jedné chovatelce zbyla volná fenka a je to Angusovo dítě. Angusovo dítě? To fakt musí být ono. Aleš naštěstí souhlasil, jupí, budu mít velkého psa. Byla jsem propojena přímo s chovatelkou Míšou. Už jsem věděla, že budu mít Christinku. Tehdy jsem byla ještě po úraze doma, omezena vycházkami. Christinka ode mě byla daleko, víc jak hodinu jízdy autem. Jenže já ji prostě musela vidět. Nakonec jsem tam zvládla jet dvakrát na otočku ji navštívit a po třetí už jsme si ji vezli domů.

Od první chvíle to byla láska. Nejhorší bylo od ní odjet. Pořád jsem byla přilepena na facebooku a prohlížela fotky a videa od Míše, a nemohla jsem se dočkat dne D, kdy si ji konečně povezu domů.

Den D byl 27. prosince 2017. A teprve tehdy se to stalo. Cestou domů, když jsem v měla na klíně tuhle malou pipinku a tetelila se blahem, odněkud vypadla ta skrytá

vzpomínka a udeřila mě přímo do čela. Panečku, vždyť se mi splnil můj dětský, dávno zapomenutý sen, a vezu si domů svou vlastní vlčici. Ten pocit štěstí, který jsem tehdy měla se nedá slovy popsat…

A tímhle okamžikem začala naše společná pouť, mnohdy vedoucí trním, občas zkrápěná slzami. Nikdy jsem však nelitovala tohoto rozhodnutí, a stále tu svou šedivou krásku miluji z celého srdce…Ano, z města už jsme také pryč. Máme svůj dům se zahradou. Je krásné snít, a ještě krásnější je, že sny mají tendenci se plnit. Pro další zajímavá psí témata si můžete přijít do mé uzavřené fb skupiny.

Líbil se vám článek a náš příběh? Chcete mít informaci o tom, že vyšel další, jako první? Využijte formulář níže a už vám nic neunikne.