Rozhodla jsem se příběh o Niki vsadit do samostatného článku. Při psaní mého eBooku Než si pořídíme psa mi došlo, že i díky ní a jejímu příběhu vznikla VLČÍ NORA. Takže si to zaslouží.
Děláme dobrý skutek
Mám pro vás jeden příběh. Jednou, někdy asi před 9 lety mi napsala moje známá, že by potřebovala dočasně pohlídat svou fenku srnčího pinče (bez PP). Tehdy jsme s Alešem a klukama bydleli v podnájmu v malém 2+1. Kluci byli ještě docela malí. Mělo se jednat maximálně o jeden měsíc. Ona známá byla tehdy těhotná s první dcerou, kdy bydlela v 3. patře bez výtahu.
Ve vysokém stupni těhotenství už nezvládala tak často běhat s Nikitkou ven. Alespoň takhle mi to tenkrát podala. Probrali jsme tuhle pomoc bližnímu doma. Na jeden měsíc to s malým pejskem zvládneme i v malém bytě. Klukům jsme vysvětlili, že je to opravdu dočasně. Nechtěla jsem, aby se upnuli na pejska, kterého pak budeme muset vrátit. Niki nám byla přivezena s pytlem granulí Pedigree, pelíškem, miskami a nějakou hračkou.
Další člen rodiny
Připadala nám trošku srandovní s těma ouškama netopýra. Známá nám horlivě sdělovala, že Niki je dobře vychovaná, protože ji mlátila. Ztuhla jsem. „Něco tak malinkého a křehkého se dá mlátit?“ Běželo mi tehdy hlavou. Známá i s jejím mužem odjeli a my zůstali s tím malým stvořením sami.
Byla to novinka u nás doma, tak šla z náruče do náruče. Všichni jsme se s Niki seznamovali. Vůbec nevypadala vyděšeně v tom novém, cizím prostředí. Navíc nebylo znát, že by jí chyběli původní páníčci. Nevadili jí ani kluci. A to musím přiznat, že se o ni stále hádali. Každý z nich ji chtěl mít jen sám pro sebe.
Byla tak roztomilá. Jen jedna věc s ní byla naprosto příšerná. Nebyla schopna reagovat na normální tón řeči. Neustále jsem na ni musela křičet. Bylo to hrozné, stresující a velice vyčerpávající. Přitom chuderka nic nevyvedla. Jen jsem potřebovala, aby šla třeba na místo. Řekla jsem to normálním hlasem a ona nic, jako by neslyšela.
Křik je vyčerpávající
Nedoslýchavá nebyla, to bylo zřejmé. Z našeho podezření se stala jistota. Určitě se u té mé známé dobře neměla. Po týdnu toho řvaní na pidi psa a vysvětlování klukům, že se na Niki nezlobím, i když na ni křičím, jsem toho měla fakt dost. Přece nebudu ječet na tak hodného psa.
Byla fakt zlatá. Bez problémů zvládala být i sama doma. Nikdy nic nezničila ani nevyvedla. Měla cca tři roky, když se k nám dostala, pubertu a ničící období již měla za sebou. Vždy jsme našli akorát teplý důlek někde v peřinách. Přišlo nám to úsměvné a ani nás nenapadlo jí to zakazovat.
Původní majitelka párkrát zavolala a ptala se, jak se u nás Niki má. Díky tomu jsem stále věřila, že si ji vezme zpět. Asi už tušíte, že to bylo jinak. Jen ty její otázky mi přišly divné. Stále se divila, že se Niki nepomočuje a nekňučí. S tehdejšími sousedy jsme měli velmi dobré vztahy. Žádala jsem je, aby mi řekli, zda tam Niki nějak vyvádí v naší nepřítomnosti.
Nikdy si nikdo nestěžoval. Fungovali jsme skvěle a dokonce asi tak po 14 dnech už jsme na ni nemuseli ani křičet. Postupně si zvykla na to, že u nás se s ní zachází jinak a lépe. Popravdě, Niki se u nás líbilo a svědčilo jí to u nás. Změnili jsme jí i granule. Najednou vypadala úplně jinak. Byla krásně černá s pálením a srst se jí krásně leskla. Když k nám přišla vypadala spíše šedivě a byla tak nějak podivně matná. Strava dělá opravdu hodně.
Jak to dopadne?
Niki u nás byla už skoro půl roku! Telefonáty od původní majitelky ustaly. Niki to bylo evidentně jedno. Opravdu jsme psa, ani tak malého na stálo neplánovali, tak jsem už byla značně nervózní.
Niki za celou dobu neprojevila známky stesku po svém původním domově. Přesto nastal čas to řešit.
Volala jsem majitelce, abych se zeptala kdy si Niki vezme zpátky. Tentokrát se ani nesnažila nic zastírat.
Rovnou mi řekla, že počítala s tím, že u nás zůstane. Byla si jistá tím, že si Niki zamilujeme. A to tak moc, že ji nebudeme chtít vrátit.
Vztek a rozhořčení
Byla jsem dost rozčarovaná a cítila jsem se podvedeně. Také mi rovnou řekla, že pokud ji nechceme my, dá ji někomu jinému. Má miminko, Niku nechce, nemá na ni nervy. Doma jim neustále dělala loužičky a nechtěla být zavřená ve sprcháči. Pokoušel se o mě regulérní vztek. Z měsíce byl najednou půl rok a zase by se jí zbavila. Těžko říct kde by to malé stvoření skončilo. To nedopustím. Zvládli jsme to s ní půl roku tak to zvládneme i dál. Nebyly s ní žádné potíže.
Jediným nepohodlím bylo zvednout zadek a chodit s ní ven. To nám beztak prospěje. Myslím, že i Niki si velmi oddechla, když u nás mohla zůstat. U nás spala v peřinách, nikde nebývala zavřená. Měla kvalitní stravu, nikdo na ni neřval a měla spoustu mazlení od všech. A tak jsme dobrým skutkem vydělali fenku.
Skvělé stvoření
Fenku, která neustále projevovala vděčnost. Fenku, která nejraději ležela a odpočívala na „někom“. Jakmile jsem si sedla, už jsem ji měla na klíně.
Dříve asi moc pohlazení a tulení nezažila. Nemohla se lidského kontaktu nabažit. Dnes už je Niki za duhou, a hlídá nás ze shora. Tenhle příběh měl šťastný konec.
Niki si nás, co by novou rodinu zamilovala a snažila se zapomenout na to co zažila dříve. Je až s podivem, že nevhodné chování její původní majitelky na ní nezanechalo téměř žádné stopy. Neměla žádné nežádoucí chování ve smyslu, že by vyjížděla na lidi nebo děti. Na cizí psy občas vyjela, jindy se chtěla kamarádit. Vše v normále, nic co bychom nezvládali. Bohužel všechny takové to příběhy nekončí šťastně. Spousta pejsků končí v útulcích, a to je ten lepší případ.
Přeji vám a vašim psím parťákům krásné dny a mějte se fajn. Líbil se vám tento článek? Můžu vám dát vědět, až napíšu ten příští. Stačí zadat váš e-mail do formuláře níže. Inspiraci z psího vesmíru můžete také čerpat v mé facebookové skupině, kde jste srdečně vítání.