fbpx

VLČÍ NORA – Jak se domluvit se psem

Petra Světlíková

Průvodkyně psí komunikací

Žena při odpočinku se svou fenkou československého vlčáka.

Jak si žijeme dnes?

Čtyřletá kráska

V současné době jsou Christince čtyři roky. Zvládly a zažily jsme toho hodně. Přesto mám takový ten zvláštní pocit, že ta naše společná cesta nemůže trvat tak dlouho.

Vždyť je to jako včera, co jsem si ji vezla domů, co jsme byli poprvé na cvičáku, co se seznamovala se svou poloségrou Miou a tak dále a tak dále. Jenže ono je to pravda.

Moje princezna, bublinka, královna mého srdce, pipi, pupi dupi, bubu, mého srdce šampiónka v listopadu oslavila čtyři roky. Miunka měla v září tři. Je neuvěřitelné, jak moc rychle ten čas letí. V listopadu už to byly také tři roky co bydlíme v našem domě se zahradou.

Fenka československého vlčáka v pozici dej pět.

Holky se rozhádaly

To také nějak rychle uteklo. Je nám tady dobře, máme fajn sousedy. Ani po třech letech to tady úplně neznáme. Ještě jsme nestihli projít všechny cestičky a prozkoumat celé okolí. Stále je co objevovat. Kolik se toho za ty poslední tři roky změnilo. Myslím tím i mezi holkami. I já se hodně změnila. Okolnosti mě přinutily přehodnotit některé mé názory. Například jsem si vždycky myslela, že klec u psa není potřeba.

Přece se dá vše vyřešit bez ní, pes se dá všemu naučit. No, a pak mě holky postavily do situace, kterou bylo potřeba urychleně řešit, a jediným možným řešením bylo pořídit klece. A co se vlastně stalo? Přišla jejich puberta, splašily se jim hormony, u obou nastoupilo první hárání. Christinka měla dva roky a kousek a Mia rok a půl. U obou to bylo poprvé, tak měly co dělat každá sama se sebou a do toho měla každá doma konkurentku.

Když "vlci" bojují

Stalo se to, že mezi nimi proběhl konflikt spojený s fyzickým bojem na život a na smrt, kde došlo i na zranění. Je to víc jak dva roky kdy tohle začalo. Pak už se na sebe nemohly ani podívat, aby nebyl řev a bylo více než zřejmé, že nemůžou být nadále spolu volně tak jako dříve.

Dvě zubící se fenky československého vlčáka.

Navzájem by se totiž opravdu zabily. Kdyby mi tohle dříve někdo vyprávěl věřila bych mu jen stěží. Jak se tohle může stát mezi těma mazlinkama, které se milují a stále spolu skotačí a při odpočinku se k sobě tulí a spí. A pak jste tomu najednou svědkem. 

Ty vaše dvě mazlinky se do sebe pustí s takovým vztekem a nenávistí až se vám tají dech. Musíte jednat. Až je po všem, obě zkontrolujete, ošetříte rány, protože i na krev došlo. Pak teprve přemýšlíte nad tím co teď s tím. Potom to začne být ještě horší. Usilovně se snažíte přijít na to kde jste udělali chybu.

Začnete se obviňovat. Nějakou dobu se v tom pěkně plácáte. Po tajnu si popláčete, protože takhle to nechcete. Chcete zpět ty chvíle kdy skotačíte s oběma holkama. Chcete je opět pozorovat z okna při společné hře. Prostě chcete vrátit čas do doby než se jim splašily hormony.

Nově vzniklá situace

Klece byly najednou životní nutnost v zájmu jejich bezpečnosti. Přišel čas přestat se hroutit. Z okolí přicházela jen jedna rada, aby jsme dali jednu holku pryč. V tom jsme měli jasno. To nikdy neuděláme. Začali jsme jednat. Naštěstí komunita kolem vlčáků je fajn a vždy tam najdete pomoc. Takže nejen naše chovatelka Míša, ale i majitelka jiné chovné stanice Monča nám s tím začaly pomáhat. Monča nám dala cenné rady jak postupovat.

Řídili jsme se jejími radami a situace se začala pozvolna zlepšovat. Najednou u nás byl i klid. Jinak na sebe holky stále řvaly, nebo alespoň vrčely. Na vycházkách se dařilo zkracovat vzdálenosti mezi námi. Rozumějte, chodili jsme na společné vycházky jen mezi námi s Chris a Alešem s Miou musel být kilometrový rozestup. Jinak byl řev a přetahovaná se psem. Doma musely být obě neustále zavřené v klecích, což nás velice trápilo.

Chtěli jsme mít holky normálně při sobě. Přece jsme si nepořizovali psy proto, aby jsme je měli zavřené v baráku v klecích. Když se jedna pustila na zahradu, udělala tam akorát potřebu a hned skákala na dveře a chtěla domů. Začali jsme trénovat variantu jedna v kleci, jedna volně. Tohle se naštěstí podařilo, takže tak fungujeme. Mají pravidelný interval střídání, tudíž netráví tolik času zavřené. Samozřejmě ideální to není, nicméně k žití už ano.

Příroda je mocná a svá

Samozřejmě jsme věděli specifika plemene. U vlčáků to tak je. V dospělosti nesnášejí jedince stejného pohlaví. Nicméně i tohle je odvislé od povahy každého jedince. Tehdy před pořízením Miunky jsem se Míše ptala jestli se to může stát, i když si bereme holky docela brzy po sobě. Prý by nemělo. Ano, zvažovali jsme i pořízení psa místo fenky. Míša tehdy volného psa neměla. Tak jsme do toho šli a pořídili si další holčičku. 

Navíc Christinka Miu okamžitě přijala. Starala se o ní jako skvělá mamina. Jednou bylo Mie špatně a blinkala. Christinka ji celou dobu hlídala. Pravidelně jí lízala bříško a neustále Miu přitahovala k sobě. Tulila se k ní a zahřívala ji. Tehdy by mne ani ve snu nenapadlo, že to jednou bude jinak. Holky jsou holt obě stejně sebevědomé. Ani jedna neustoupí a té druhé se nepodřídí. Stále věřím, že se mohou alespoň tolerovat. 

Dvě fenky československého vlčáka spolu odpočívají na gauči.
Dvě fenky československého vlčáka spolu odpočívají na gauči.
Dvě fenky československého vlčáka spolu spí v pelíšku.
Dvě fenky československého vlčáka spolu spí v pelíšku.

Komplikace všude okolo

Celé léto jsme byli s Alešem zdravotně indisponováni, tak jsme se v nácviku vzájemné tolerance mezi nimi nikam neposunuli. Já se zotavovala po další operaci coby následku pracovního úrazu, a Aleš měl zašité obě ruce po karpálech. Věřím, že do budoucna s touhle situací ještě pohneme a bude další posun a pokrok. Moc nám pomohlo i to, že holky okamžitě vzaly klece za své a nemají s nimi problém. O víkendu spí holky na střídačku na volno a kolikrát si tam zalezou samy dobrovolně spát, a to mají k dispozici křeslo i gauč.

Dvě odpočívající fenky československého vlčáka na gauči a křesle.
Dvě fenky československého vlčáka.

Přestože se to mezi nimi pokazilo, mnohem horší by pro ně bylo je rozdělit. Trpěly by tím obě stejně. Jak ta co by zůstala, tak ta co by byla odejita. Takže ne, nebylo by to lepší pro nikoho, ani pro nás. Stále je milujeme obě, opravdu nelze jednu poslat pryč. Už jste v obraze jak to teď u nás ve vlčí noře funguje. S láskou a trpělivostí se snažíme těm našim vlčandám připomenout, jak hezké to bylo, když fungovaly společně a jakou svobodu měly. Pořád věřím, že jim to dojde… I takové situace se s mazlíčky mohou vyskytnout. 

Máte někdo podobnou zkušenost? Jak s touto situací pracujete? Nebo víte o někom z vašeho okolí kdo je ve stejné situaci jako my? Klidně pište do komentářů pod článkem. Pokud máte k tomuto tématu (a nejen k němu) nějaké dotazy a nechcete se ptát veřejně, využijte můj e-mail vlcinora@vlcinora.cz. Máte možnost se přidat do mé uzavřené skupiny. Je to pro vás další bezpečný prostor pro dotazy, tipy i inspiraci z psího světa. 

Mějte se pohodově 

Žena se psem

Už mi nikdy nic neunikne 🙂

Zajímavá a důležitá témata z psího světa mi posílejte na tento e-mail (vím, že souhlas se zasíláním novinek mohu kdykoli zrušit stisknutím tlačítka "Odhlásit")

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru